Ve svém už nikoliv mladém věku jsem včera naposledy opustil školu jako student. Se slzou v oku a hřejivým tetelením v duši jsem se kochal tím pocitem, že na to mám. Papír starostlivě uložený v deskách potvrzuje celému světu, že nejsem Debil, ale Doktor a že se mohu honosit titulem Ph.D.
Musím poctivě souhlasit se svým školitelem, že výsledky mého studia nejsou na Nobelovu cenu ani na jiné významné akademické ocenění. Na druhou stranu jsem neskromně přesvědčen, že se nemusím za odevzdanou práci stydět. Pravda, jistě jsem nemusel odevzdávat diseretační práci až pod pohrůžkou vyhození ze studia pro neplnění termínů. Ale kdo by to nyní řešil. Zatím stále ještě „ujíždím“ na vlně euforie z „dosaženého úspěchu“, ale život mne již zpátky volá k pracovním povinnostem. Takže sbohem školo, má studentská léta jsou již asi definitvně za mnou. A že jsem si je opravdu protáhl.
P.S. Všem, co mi ke včerejšímu dni jakkoliv pomohli, patří můj vřelý dík. Zejména pak rodině a přátelům. A až příště budu mít zase nějaký podobný nápad, postarejte se, prosím, o přiměřenou formu „zklidnění“. Ještě jednou dík.
Libor Ansorge 