Zrovna včera v médiích proběhla zpráva o tom, že tzv. „kafemlejnku“ už pomalu zvoní hrana a že hodnocení vědy a výzkumu má být postaveno na objektivnějších základech, než počet článků a citací v „prestižních“ časopisech. Protože i já (jako mnoho jiných) trpím obvyklými povahovými chybami lidstva (tj. zejména ješitností, pýchou a sebeláskou), tak mi upozornění, že mé nijak zázračné vědecké pojednání bylo citováno někým jiným, okamžitě zahrálo na niternou strunu pocitu vlastní důležitosti. A upřímně musím přiznal, že v mé současné prosluněné náladě mne vlastně ani netrápí, že můj článeček pojednává úplně o něčem jiném, než proč jej autoři citují. Má stopa ve vědecké komunitě tak přestává mít velikost atomu a začíná růst. Ve své pýše pak nepochybuji o tom, že ještě za mého života dosáhne velikosti a významu zrnka písku někde uprostřed Sahary.
Libor Ansorge 